Ta vytroubenost pravd s nehorázností duní
jako přirážka fiktivní laskavosti
ta špína plížící se z neobratnosti jazyka
je nebezpečně neohrabaná
ta umělá estetika slov
jsou hrany zlověstných krychlí
(množí se s každým dalším nádechem)
tříští se jedna do druhé v bodavém šumu
a my
obklíčeni v tupých barvách, v mlze skutečností…

Ta zářivost nabízeného
spaluje oči
v útrobách sžírá se
možná je zdařilejší
potají polykat své drobné hříčky
a nezalykávat se u toho
nutno vyzrát nad obrazy
nespouštět zrak ze svých bohů
přivést na svět příznivý nečas
v mrštném letu k druhým

Obrať kosti vně, když běžíš

slaď svůj dech s pohybem těla

dýchej zhluboka

rozvolni ramena

nadechni se a dívej se dopředu

narovnej se

drž páteř jako vztyčený meč

roztoč kolotoč

a drž se pevně

svrhni letitost brnění včerejší nadřazenosti

usměj se nejlíp, jak dovedeš

rozhlídni se kolem sebe

svět tě stále drží v objetí jako dětskou oběť

točíš se a počínáš rozumět 

obratnosti vláken

svíjejících se v usnesení 

neznámého druhu 

Bože ani v noci

nemohu poklidně plouti 

někde za zrcadlem 

v utajení a ve skrytosti 

v krajině, kde drtí se plody

a šťáva z nich teče 

slyšitelně...

Bože proč

děsí mne že 

umělé světlo nehoří

že copy šílenství 

švihají rychleji 

než ocas budoucnosti 

co není

děsí mne 

že vítr vzdychá pomíjivostí

když opakovaně a vlezle lezeš

a prodíráš se do točitých střetů slasti

v kruté zimniční krajině

a stále dotýkáš se 

pichlavých prázdnot

kdy hoříš a čekáš 

vydýcháváš podprahové křivdy

někde pod pásem zuřivosti

Kde je mých dnů v počátku v nahotě? 

Odloučení je živá půda

a čirá hustota

touha plná a průhledná

jako oheň vciťující se do dřeva 

hmota teplého dřeva je něžná

jako vlhkost vevnitř 

neustávající setrvačností změny

a dřevo v kouř a popel

A vlhkost čiré vodní hladiny 

Hladina umí zrcadlit bez námahy 

ví, že ze tmy vzkypí den

jako osud v neznámé tónině 

vlny nevěří jako my

nechytají se břehů s urputností

nejsou otlučené

i když znají břehy všech stěn

nepotřebují odvahu odstoupit

nesouloží s duší

jen legračně o sebe se bijí 

tiše zpívají v řeči probuzení

promlouvají smíchem moudrosti toho nejsvěžejšího stáří

s prudkostí poklidně nemizí

nepotřebují uši ani spřežení

jsou nezemsky vedlejší

Odloučení je živá půda

zvlhčená a bahnitá

nabitá půda

bažina tužeb

A půdy seschlé a zvrásčené

jsou grimasy řehtajícího se šílence 

pukají pouze v ticho

ale půda nezná ticho 

a voda taky ne

Skloň se ke své bohyni

a potom jí pořádně nařezej

protože to bohyně chtějí

v duchu střídmé laskavosti

rozžhavit polovičky

mezi kterými se ten svět vyměšuje

Jednou se vyplavu 

z vyzáblé říčky

a v trnutí vůle 

vydřu se z kůže

v milosti boží

poklepu se na rameno

pomalu otevírám oči

a v rozčarování slepých uliček 

stesk co neznám přihořívá

když strhující milníky 

nesourodou rychlostí

opájejí zázračnou banalitou

v roztodivné dynamice

Rozum je stroj a tapeta zdí

a v proměnách sladkobol 

je tichý zdroj vzezření

můj akt: rozběsněná vertikála 

v nepřeberném moři stesku

Kde utopit to sílící slunce?

tak vytrvale melodické

to měsíc mívá blechy

Obtahuji stíny 

to co neznám stále přihořívá

slyšíš, jak se svíjejí hadi

a pravdy nafouknou se 

a záhy praskají

a v rozpolcenosti opět krása 

puká

stará milióny let

v neúnosných dálkách možné hranice 

to, co neznám, stále přihořívá

Ta mlčenlivost ticha

jen obtížně pročesatelná slovy

je trpce posvátná…

ta úzkostná hrozba neprodyšnosti

je šíleně flexibilní…

loučící se ruka hysterie opět vypadla ze svého brnění…

s vykuchanou směšností

stranická…

Kdy se odzbrojí chybná karta?

Je možné, aby kůže nevěřila slunečním paprskům?

S čím úděsný řev probudí, když tak dlouho bdí?

V prohlubni času

V černém mraku, hukot mysli

z očí jiskry, 

vypalují díry do koberce

a krk se lomí do těla

kdy dechová stopa napíná se 

k vzdálenějším pólům

chronicky přemnožujících se horizontů

stehna jako rozpadlé hradby brní

a ruce nedovolí 

přidržet se

v temnotě svírajících se tunelů

proudy hrudek 

kdy ozubené nádory

chycené v nečitelných chuchvalcích 

ucpávají zámky

neotesaný jazyk je zajatý v ústech

hejkal stále sípá, střídavě

monstrózním dechem

Ještě není konec…