Ta vytroubenost pravd s nehorázností duní
jako přirážka fiktivní laskavosti
ta špína plížící se z neobratnosti jazyka
je nebezpečně neohrabaná
ta umělá estetika slov
jsou hrany zlověstných krychlí
(množí se s každým dalším nádechem)
tříští se jedna do druhé v bodavém šumu
a my
obklíčeni v tupých barvách, v mlze skutečností…

Ta zářivost nabízeného
spaluje oči
v útrobách sžírá se
možná je zdařilejší
potají polykat své drobné hříčky
a nezalykávat se u toho
nutno vyzrát nad obrazy
nespouštět zrak ze svých bohů
přivést na svět příznivý nečas
v mrštném letu k druhým

Bože ani v noci

nemohu poklidně plouti 

někde za zrcadlem 

v utajení a ve skrytosti 

v krajině, kde drtí se plody

a šťáva z nich teče 

slyšitelně...

Bože proč

děsí mne že 

umělé světlo nehoří

že copy šílenství 

švihají rychleji 

než ocas budoucnosti 

co není

děsí mne 

že vítr vzdychá pomíjivostí

když opakovaně a vlezle lezeš

a prodíráš se do točitých střetů slasti

v kruté zimniční krajině

a stále dotýkáš se 

pichlavých prázdnot

kdy hoříš a čekáš 

vydýcháváš podprahové křivdy

někde pod pásem zuřivosti

Kde je mých dnů v počátku v nahotě? 

Obrať kosti vně, když běžíš

slaď svůj dech s pohybem těla

dýchej zhluboka

rozvolni ramena

nadechni se a dívej se dopředu

narovnej se

drž páteř jako vztyčený meč

roztoč kolotoč

a drž se pevně

svrhni letitost brnění včerejší nadřazenosti

usměj se nejlíp, jak dovedeš

rozhlídni se kolem sebe

svět tě stále drží v objetí jako dětskou oběť

točíš se a počínáš rozumět 

obratnosti vláken

svíjejících se v usnesení 

neznámého druhu 

Mračna si neúprosně vyklepávají slzy

v letech klesají na rozpálenou cestu

a až se roztodivné senzace vypaří

pozvolna odbije neslyšitelný tlukot za hrudní kostí

konec neprůstřelných samot

ale prvotní nadšení z nahodilé sešlosti utrpělo náraz

v běžném vyústění srážek živlů:

Vyhrocené rozumbradovství se uchyluje do křehké rytmiky blouznění

kontradikce stále vzrušují, narušují blažené nudy proti běžnému rozumu

ale lehkost přátelských sešlostí nutí polykat proudy, co opařují jazyky

teď radost vhozená v pytlích nudy pyká v rohu místnosti

Dny nepohodlně protahované za hranice všednosti

kdy se za oknem křiví horizont až do odřených smíchů zapomnění

ale roztroubení samoty v dusném šeru jednoho pokoje

v sobě skrývá půvab drobných prázdnot

co se kroutí nad slabými ozvěnami domněle nepříznivých začátků

Přehlížet prchavost chvil v sobě skrývá poselství k neutralitě

v mezičasech propnutých vlasců

v tiché slavnosti nepřizpůsobivosti

dopadnout na jasnou notu vytržení

a dál pozvolna vysílat své kódy a hesla

odloučení je živá půda

a čirá hustota

touha plná a průhledná

jako oheň vciťující se do dřeva 

a vlhkost čiré vodní hladiny 

hladina zrcadlí bez námahy 

ví, že ze tmy vzkypí den

jako osud v neznámé tónině 

vlny nevěří

nechytají se břehů s urputností

nejsou otlučené

nepotřebují odvahu odstoupit

nesouloží s duší

jen legračně o sebe se bijí 

tiše zpívají v řeči probuzení

promlouvají smíchem moudrosti

toho nejsvěžejšího stáří

s prudkostí poklidně nemizí

nepotřebují uši ani spřežení

jsou nezemsky vedlejší

odloučení je živá půda

zvlhčená a bahnitá

nabitá půda

bažina tužeb

A půdy seschlé a zvrásčené

jsou grimasy řehtajícího se šílence 

pukají pouze v ticho

Jednou se vynořím

z vyzáblé říčky

a v trnutí vůle 

vydřu se z kůže

a poklepu se na rameno

pomalu otevírám oči

v rozčarování slepých uliček 

stesk, co neznám, přihořívá

když strhující milníky 

nesourodou rychlostí

opájejí zázračnou banalitou

v roztodivné dynamice

rozum je stroj a tapeta zdí

a v proměnách sladkobol 

je tichý zdroj vzezření

Kde utopit to sílící slunce?

tak vytrvale melodické

to měsíc mívá blechy

Ta mlčenlivost ticha

jen obtížně pročesatelná slovy

je trpce posvátná…

ta úzkostná hrozba neprodyšnosti

je šíleně flexibilní…

Kdy se odzbrojí chybná karta?

Je možné, aby kůže nevěřila slunečním paprskům?

S čím úděsný řev probudí, když tak dlouho bdí?

V prohlubni času

V černém mraku, hukot mysli

z očí jiskry, 

vypalují díry do koberce

a krk se lomí do těla

kdy dechová stopa napíná se 

k vzdálenějším pólům

chronicky přemnožujících se horizontů

stehna jako rozpadlé hradby brní

a ruce nedovolí 

přidržet se

v temnotě svírajících se tunelů

proudy hrudek 

kdy ozubené nádory

chycené v nečitelných chuchvalcích 

ucpávají zámky

neotesaný jazyk je zajatý v ústech

hejkal stále sípá, střídavě

monstrózním dechem

Ještě není konec…

Rozběhni se do dáli

přeskoč hory, přepni břehy

vysmlouvej odvoz až za hrany…

naskoč na kymácející se palubu

až vystoupíš

choď

šimrej hrubost holou nohou

jdi dlouho

dokud skutečně nezabloudíš

Velké umění je býti dobrým svědkem

nepřítomnost užírá měkkou látku

je třeba dívat se

a obrábět proměnlivou hmotu

v horku i studeném větru

chytat žhavé jiskry ve vzduchu

zasáhnout barvy v těle

propadnout se do fialových odstínů

prohlubovat spád

zrcadla jsou ve skutečnosti neprůhledná

vidět svůj odraz v sopečném původu

má svůj půvab

zbavit se děsivého kovového lesku

roztáhnout nohy do černoty

skrývat řvoucí střeva

zatínat svaly

propláchnout ústa

širokými hráběmi třídit svetry

obsáhnout výšiny

živoucí duše

a dojímat se svědectvím

a pro smíchy doletět

schopnost nanejvýš zletilá