SILENCIO ET VERITATIS VITAE
PRAEFATIO: Psát a mluvit o obrazech je vždy ošemetná věc. Zvlášť v případě, když poselstvím přítomných děl je skepse vůči řeči a mluvení. Cožpak není přecházení od obrazu k jazyku již tak riskantní? Vždy hrozí, že slovo bude omezovat obraz, že bude divákovi předepisovat význam, který v něm „má být viděn“. Je také nebezpečí, že vykladač jen servilně opentlí obraz superlativy. Kdyby mohl být jazyk a totožný obraz, nebylo by třeba jednoho nebo druhého. Text se může k obrazu jen ostražitě přibližovat tak, aby se dostal do stejného pole, o němž může podat zprávu pouze svými prostředky. Nestává se často, že text se bezděčně dostane pod vládu obrazu. Ale stalo se. Členitost vizuálního prostoru a výrazu děl Phily Primus mne donutila rozlámat text na podobné segmenty. Každý z nich se sestává z dalších segmentů jiných textů a přitom směruje k jedné z vrstev vystavených děl. Jednotlivé vrstvy jsou relativně odděleny a zároveň se prolínají, pracují s odlišnými časovými rovinami a zároveň jsou simultánní…
*
FETUS IN UTERO – koncept, počátek, embryo…už zase znovu vtahována do kruhu zrození a smrti. Smíšené pocity. Jsem objímána, jsem sevřena? Není cesty zpět. Jen ven. Vstříc závrati z nekonečna. Tisíce věcí. Čekají na mne, jsem jimi. Prostupují mě. Je to pavučina, z níž se jen tak nevymaním. Bude třeba se s tím poprat...
*
IN STATU NASCENDI - v momentu zrodu cítím, že to nebude o moc lepší. Jsem tažena za světlem, vystavena času i nečasu, zemi i nebi, půdě i vodě, životu i smrti. Ve stavu tvoření kondenzuji… „Být je to, co od nás žádá tvorbu, abychom o něm mohli mít zkušenost.“(Merleau-Ponty) Je to zaznamenávání vytí.
*
PERCIPIUM, ERGO CORPUS SUM – Vnímám, tudíž jsem. Mám tělo.
Moje tělo nevnímá, avšak jakoby se formuje kolem vněmu, který skrze ně vychází najevo: celým svým vnitřním uspořádáním, svými senzoricko-motorickými funkcemi a zpětnými vazbami, jež kontrolují a spouští pohyby, se tělo jakoby připravuje vnímat sebe sama, třebaže samo sebe nikdy nevnímá. Předtím, než mám vědění o těle – v němž je již implikován vztah ke druhému –, mne zkušenost mého žitého těla, jakožto obalu mého vněmu naučila, že vněm se nerodí kdekoli, nýbrž že vzchází tehdy, jakmile tělo ustupuje do pozadí.(…) Mezi věcmi a mnou teď už stále stojí skryté moci, celá ona vegetace možných přeludů, kterou drží na uzdě pouze křehký akt přeludu.(…)S každým mým mrknutím klesá a zdvihá se záclona, ale tuto elipsu přece nikdy nepřipisuji věcem samým; s každým pohybem mých očí, které ohledávají prostor přede mnou, se věci na chvíli deformují, avšak i tuto deformaci přičítám sobě; a když jdu po ulici s očima upřenýma na horizont domů, objevují se v mém nejbližším okolí s každým nárazem chodidla na asfalt trhliny, a vzápětí se toto okolí zase usazuje na svém místě (Le visible et l´invisible).
Jsou tu i jiná těla, jiné tváře, stejně jako já vržené do světa, chované ve svých teráriích. Svazováni v oddělenosti, propojováni vlákny, řetězci nejrůznější povahy. Svazky rodu a kmene, od kořenů k listu. Chvějí se v korunách, dokud je neodnese vítr.
*
RADIX ET TERRA - Kořen je dobrý, je zdrojem mízy. Zároveň je zlý. Je to věznitel, který nás svazuje s místem. Brání nám odejít jinam. Ale kam? Když vidím kolem sebe ty stovky těl, nejen lidských a nejen v tomto čase, zajatých v předem určených mikrosvětech, ve zvláštních molekulách táhnoucích se od obzoru k obzoru, od hlubin Země a Oceánu až k obloze. Zobrazuji uzavření. Je to projev touhy vysvobodit se z místa, je to cesta k deteritorializaci, je to touha stát se nomádem, uniknout tomu plánu stejnosti, uniknout z veškerých uzavření. Ticho je energií transgresivního pohybu…prostupovat světy, překračovat hranice.
*
VITA ET STRATA - Geneze života je svázaná se zemí, biologie se prolíná s geologií. Molekuly se seskupují do forem živých těl. Tělo Země je tělem bez orgánů:
Tělo bez orgánů je proniknuto nestálými a nezformovanými látkami, proudy všech směrů, volnými intenzitami a nomádskými singularitami, bludnými či přechodnými částicemi.(…) Strata jsou Vrstvy, Pásy. Spočívají ve formování látek, v uvězňování intenzit či zasazování singularit do systémů rezonance a redundance, ve vytváření větších či menších molekul na těle Země a v uvádění těchto molekul do molárních celků. Strata jsou lapače, jsou jako ‚černé díry‘ či okluze, usilující zachytit všechno, co se ocitne v jejich dosahu“ (Mille plateaux).
*
SILENTIUM ET VERITAS - Příliš mnoho slov, příliš mnoho hlasů. Jeden překřikuje druhý, každý chce prosadit svou malou pravdu. Výsledkem je obludný šum, který přestává být řečí. Není to nic víc než hučící úl, vězení řeči, ze kterého pravda přirozeně utíká, neboť je plachá. A šílenci uvnitř chrlí další a další slova, zacpávají si jimi uši a zalepují si jimi oči. Vidí jen skrze slova, žijí jen skrze slova, cítí jen skrze slova. Slova plodí chiméry, za kterými se mnozí ženou jako za absolutním cílem. Zmatení jazyků, zatmění mysli. Spoutáni řetězci znaků, uzavřeni v gramatice před skutečným dramatem jsou ti věční opisovači Písma, ti opakovači řečeného za skutečnost považují jen to, co dokáží vyslovit. Jejich duše se rozpíná a stává se vězením těla.
*
QUID EST VERUM ? - Ale jazyk nic neuchopuje, znak neoznačuje, klouzá po povrchu. Reálno je ale tam, kde se jazyk trhá. V abstraktní rovině afekce, v nevýslovném se opět navrací tělo, zranitelné, cítící bolest, jehož reálnými mezníky je zrození, plození a smrt. Zatímco slova, které unáhleně přijímáme jako prostředek poznání, nás od pravdy mnohdy vzdaluje, „ticho je čisté, moudré a nikdy nelže“ (76% ticho).
*
SILENTIUM SANAT - Svět lidí jazyka je podle 95% z jazyka. Oproti tomu kresby, koláže a akvarely Phily Primus vyjadřují, že ze 76% se sestává z ticha. Vyjadřovat stavy procenty je ostatně autorčina oblíbená hra. Přesně je to prý 76,4%. V tom zbytku se freneticky chceme dorozumět, sázíme vše na jednu kartu, ačkoli stále prohráváme, vcházíme znova a znova do slepých cest. Necelých 24% považujeme za procent devadesát pět. Můžeme říct závěrem, že tu vyvstala výzva, splnitelná pod podmínkou, že umíme mlčet: rozšířit život o pásmo ticha.
V ateliéru Phily Primus, Žižkov 1. 3. 2014,
Michal Tošner